Island 2021
Fotografie, které zde publikuji jsou jak upravené ze zrcadlovky, tak i surový formát z telefonu. Nelekejte se různé kvality 🙂 Píšu jako člověk, za kterého chyby opravuje word 😀
Jak to všechno začalo?
Po nešťastných letních měsících jsem přemýšlel co dál, kam se vydat a vyčistit si hlavu. Žádné nápady nebyly, tak jsem začal popojíždět kolem Třebíče, chodit do přírody s foťákem a vypnout.
Jeden den mě oslovil kamarád, frontman kapely Like-It, Dominik. On a jeho kapela chystala křest alba a poprosil mě o promo fotky na zmíněný křest. O několik týdnů později jsem byl pozvaný na tu velkolepou párty, jen sem neměl s kým jít a shodou náhod v Třebíči byla naše rodinná cestovatelka Lea. „Proč ji nevzít sebou“ řekl jsem si. Dlouho jsme nikde nebyli, nebyla šance si poklábosit, tak proč si nedát pivko a šáňo. Akce to byla vydařená, ale na afterparty už jsme neměli ani jeden sílu. Cestou domů jsme se začali bavit o cestování, vždycky mě táhly severské země a hlavně Island.
„Já mám dvě letenky, tak poletíme.“
No hned druhý den jsem si domluvil dovolenou na listopad a nebylo co řešit. Do té doby jsem koupil potřebné oblečení a dovybavil foťák. Moc děkuji, že jsi mi to nabídla.
Nekonečná noc ve Vídni
Třebíč> Brno> Vídeň> Keflavík
To byla naše trasa do země ohně a ledu. Odlet byl naplánovaný kolem šesté ráno tak jsme se autem vydali večer před odletem do Brna na autobusové nádraží, odkud jsme autobusem odjeli na letiště do Vídně.
Okolo půlnoci jsme dorazili na letiště, které na první pohled zelo prázdnotou, opak byl ale pravdou. Bylo na čase najít si „flek“ na přenocování v nekonečném bludišti „šprechtících“ navigačních cedulí. Najít místo k noclehu nebylo úplně lehké, na každém rohu, na každé lavici, všude plno lidí.
Když jsme našli místo mezi ostatními nočními návštěvníky letiště, tak jsem si pomalu začal uvědomovat že se vlastně ani nevyspím, protože jako příruční zavazadlo byla moje brašna s foťákem. „Přece si neustelu na foťáku a určitě nebudu spát, když je okolo tolik lidí. Co když mi foťák někdo ukradne.“
Do odletu jsem zamhouřil jedno oko na půl hodiny a noc jsem si naplno „užil“. Aniž by člověk stačil mrknout, letiště se brzy ráno začalo plnit cestujícími a jelikož to byl můj první let dopravním letadlem, neměl sem tušení, co se bude dít, natož kam jít. Ještě že Lea je tak znalá v cestování, během chvilky jsme pospíchali na odbavení a pro palubní lístky. Po odbavení zavazadel jsme pospíchali zase zpátky na bezpečnostní kontrolu. Celou brašnu s foťákem vyskládat, sebe zbavit všeho kovového a hurá do letadla! Jak já jsem si chtěl dát kávu, když konečně otevírali všechny ty obchůdky a občerstvení, bohužel nebylo moc času na to, abych ukojil svoje touhy na kofein. Když nás letištní autobus odvezl k letadlu, tak mi pořád nedocházelo, že vlastně za pár hodin budu v jiným časovým pásmu, někde kam jsem se chtěl vždycky podívat.
„Helou“ řekl sem jak frajer letuškám, když sem nastupoval do letadla a začal hledat svůj flek u okna (díky Leuš). Konečně sem našel svoje místo na palubě letadla. „Exkjůs mí“ a pak už sem chtěl jen sedět, s nikým nemluvit a užívat si výhled z toho malinkýho okýnka. Po pár minutách se naše letadlo začalo pohybovat směrem k ranveji, kde jsme ještě nějakou chvíli čekali. Vzlet letadla jsem si naplno užil, lepší pocit, než když se zhoupnete autem na silnici.
První kroky na poloostrově Reykjanes – Keflavík
Východ slunce z letadla bylo něco dechberoucího, když pod sebou vidíte moře mraků a záři slunce. Bohužel mraky byly pořád, takže nebylo z letadla vidět nic než to moře mraků. Pomalu se mi začaly zavírat oči, po tom, co jsem si dal sluchátka do uší (za 10 minut se vybily, protože já expert poslouchal celou dobu na letišti, když sem střežil brašnu s foťákem mezi těmi všemi lidmi). I tak jsem ale na chvíli usnul ale pořád jsem v podvědomí vnímal. Zbystřil jsem až když jsme se chystali na přistání a z letadla byly vidět mraky lemující hory, černou pláž a velké bílé vlny. Letadlo začalo oblétat pobřeží a směřovat na přistávací dráhu. Můj první let byl zdárně u konce i přes opravdu silný vítr, kdy se letadlo začalo naklánět a já už viděl, jak nám ustřelí křídlo, když se dotkne ranveje, to byl o něco horší pocit než při klidném vzletu ve Vídni.
První krok o několik hodin později, v jiném časovém pásmu a v zemi kde se mluví staroseverštinou byl úspěšně za mnou a směřoval směrem z letadla na výdej zavazadel a následně do obchodu na letišti kde jsem utratil svoje první (a zároveň poslední, další nákupy byly už jen kartou) eura za islandský pivo Viking Jólabjór. Díky omezení pití alkoholu, jako je to ve většině severských zemích mi bylo dopřáno koupit šest piv alespoň na letišti. Jinde moc pivo ani pálenky nekoupíte.
Do 1. března 1989 bylo na Islandu pivo nelegální
Po nákupu a vyzvednutí zavazadel jsem pokračovali na kontrolu, že nejsme „covidový“ a jestli máme všechny potvrzení a doklady. Všechno dopadlo podle plánu a čekali jsme na předem domluvený odvoz do autopůjčovny. Čekání se nám protáhlo zhruba o hodinu a půl, během té doby jsem si řekl, že se půjdu podívat ven a zahraju si na meteorologa. „Fouká, hodně fouká, jakože fakt brutálně fouká.“ V tu chvíli mi došlo, že ten vítr asi nebude nepříjemný jen pro letadla při příletu nebo odletu. Po pár minutách přijel odvoz, který nás dovezl pro náš povoz.
Měli jsme zarezervovaný VW Caddy Beach, perfektní auto pro dva, na cesty v zemi, kde se počasí mění během lusknutí prstu. Po prezentaci auta, podepsání smlouvy, zaplacení a důslednému upozornění, že dveře od auta máme chytat, když je otvíráme, jinak díky silnému větru o ně můžeme přijít. Naházeli jsme věci do auta a jeli do nejbližšího obchodu nakoupit jídlo a najít náš první cíl cesty. První obchod, který jsme potkali byl obchod Nettó. Musím říct, že většina obchodů vypadá jako naše Jednoty. Já konečně našel náhražku kávy od Nescafé 3v1, no alespoň něco.
Sedli jsme do auta a v navigaci začali nastavovat trasu k vodopádu Seljalandsfoss, vzdáleného zhruba 200 km. Cestou jsme měli v plánu zastavit se někde pro pitnou vodu, jelikož 1,5 l balené vody vychází na něco kolem 40 Kč. Na internetu jsme našli nejbližší místo, Campsite Þorlákshöfn poblíž kostela Þorlákskirkja v obci Ölfus. Světe div se, voda nikde. Po dvou objížďkách onoho místa nám nezbývalo nic jiného než vodu koupit. Ve stejném městečku jsme navštívili supermarket Krónan a vyrazili směr vodopád. K vodopádu Seljalandsfoss jsme se dostali za tmy chvíli před 17. hodinou. I když byla tma jak v pytli, vodopád byl osvětlený a nedělalo nám problém se pokochat alespoň z místního parkoviště které bylo obklopené stánky s občerstvením a suvenýry (samozřejmě zavřenými).
Pomalu jsme začali hledat místo na přespání. Na Islandu najdete jak placené, tak kempy zdarma. Volili jsme variantu zdarma, tak jsme nastartovali náš „folksvágn“ a vyrazili hledat. Kousek od vodopádu je autokemp Hamragarðar, našli jsme, že je ale placený a vydali se dál po jižním pobřeží asi hodinu. Nikde nic, žádná civilizace, žádné místo k přespání, tak nám nezbylo nic jiného a užit si znovu hodinovou cestu zpátky do kempu Hamragarðar.
Po příjezdu do autokempu jsem zaparkoval a Lea šla na obhlídku, kde se dá zaplatit za přespání. Nakonec se od ostatních nocležníků dozvěděla, že nikdo nic neplatí a noc je zdarma. Moc dobrý pivo ten Viking, bohužel za naši cestu jediný.
Jak jsem málem zkolaboval, navštívil Black Beach a užil si Hot Spring
Druhý den ráno kolem půl 9 jsme vstali a šli navštívit domeček ve kterém se dřív platil nocleh. Byl sem mile překvapený, když tam byla kuchyňka se vším všudy. Snad vše kromě vestavné trouby (nejsem si jistý, bohužel nemám foto). Lea nám nachystala snídani, já si dal náhražku kávy 3v1, a hlavně jsme natankovali vodu do kanystru. Zjistili jsme, že kousek od kempu je ještě jeden menší vodopád Gljúfrabúi, ale k tomu jsme se nedostali, už jen z toho důvodu že tma začínala vážně brzy a chtěli jsme stihnout všechno co jsme plánovali.
Po snídani jsme se vydali k vodopádu Seljalandsfoss, parkoviště bylo narvaný k prasknutí. Naštěstí druhé parkoviště bylo ještě poloprázdné, tak jsme zaparkovali tam. Samozřejmě parkoviště placené a s cedulí že se na něm nesmí kempovat. Vyšlápli jsme si to směrem k vodopádu, který je napájen řekou Seljalandsá a padá z bývalých útesů do hloubky 60 metrů. Co mě nadchlo bylo to, že bylo možné si vodopád prohlédnout z obou stran, stačilo se jen vyšplhat po pár schodech a kamenitou cestou a byl sem za vodopádem. Vodopád jsme pomalu obešli, vyšplhali po kamenitý cestě na vyhlídku na druhém konci cesty a vrátili jsme se zpět na parkoviště po schodech, vedoucí od vyhlídky dolů. Navštívili jsme i místní obchůdek se suvenýry a hned vedle suvenýru přistavený fast food na kolech. „Kafe!“ aspoň rozpustný za 80 Kč. Směr auto a hurá na další záchytný bod.
Vodopád Skógafoss, to byla naše další zastávka. Vodopád se nachází na řece Skóga a je jedním z největších a nejkrásnějších vodopádů na Islandu (Jak pro koho, ale to pochopíte v dalším čtení). Vodopád je vzdálený asi 30 minut od Seljalandsfoss, takže cesta byla pohodlná a krátká. Zaparkovali jsme na přilehlém a velkém parkovišti a užívali si pohled na vodopád a na bezejmennou horu tyčící se naproti přes řeku.
Čím blíž k vodopádu jsem byl, tím byl větší a větší. Hejno racků (nejspíš racků) poletujících vysoko nad zemí v těsné blízkosti vodopádu stálo za to, podívat se na ně i shora. CHYBA! S brašnou s foťákem, bundou nasáklou vodou jsem se blížil ke schodu číslo 300 nebo kolik to bylo. Nic pro moji fyzičku a bylo to znát. Těsně před cílovým schodem jsem popadal dech a snažil se neomdlít. Pád přes ten jeden řetěz, který představoval zábradlí by mě určitě nepomohl. Po chvilce lapání po dechu jsem konečně vyšel až na samotný vrchol vodopádu.
Samozřejmě že výhled stál za to, jen sem musel rozdýchávat cestu nahoru. V tuhle chvíli jsem neměl vůbec pomyšlení na nějaký racky, nedej bože jít dál po cestě směrem od vodopádu. Cestu dolů jsem si užíval a litoval sem všechny ty, kteří se cítili stejně jako já při výšlapu. Nasedli jsme do auta a jeli na další plánované místo.
Cestou na Black Beach jsme projížděli kolem pláže Solheimafjara na které se nachází proslulý vrak letadla Douglas DC-3, který na pláži musel v roce 1973 nouzově přistát při rutinním přeletu nad ostrovem. Tuhle pláž jsme z důvodu nepříznivého počasí a časové tísni nestihli navštívit. Na pláž se nedá dostat autem, cesta pěšky trvá zhruba půl hodiny a věřte že půl hodina tam, půl hodina sem udělá během zimních měsíců opravdu hodně.
Po 30 km a zastávce abychom si pohladili a udělali selfíčko s Islandskými koňmi nebo se mu říká také Islandský pony, kteří jsou vysocí kolem 145 cm. Jelikož je Islandský kůň známý tím že má rád lidi, tak jsme si toto setkání nemohli nechat ujít. Na to, jak je kůň malý, má velkou sílu, zvládá těžké náklady na dlouhé vzdálenosti a bez problémů unese dospělého člověka (ne, zkoušet to nebudu ani na našich koních v ČR). Díky dlouhému křížení koní z Norska, Skotska a Irska se zformoval právě Islandský kůň a od roku 930 je zakázaný chov jiných plemen.
Vydali jsme se dál a dostali na neplánované místo, počítal sem s tím, že ho uvidíme z dálky. Dojeli jsme až na vrchol Dyrhólaey, útes vysoký 120 metrů nedaleko od vesničky Vík. Na vrcholu se nachází maják, který zde stojí od roku 1910. Zajímavost je, že se zde natáčely díly oblíbených seriálů jako jsou Vikingové nebo Hra o trůny. Po příjezdu na vrchol k majáku byla sranda, nečekali jsme tak silný vítr (kdo by byl čekal že na pobřeží ve výšce 120 metrů bude foukat). Jakmile jsme otevřeli dveře auta, okamžitě jsme je museli chytit oběma rukama, jinak bychom byli na 100 % bez dveří. Veškeré obaly od horalek byly najednou fuč, doslova. Nechtělo se mi ani vyndávat telefon nebo foťák, když do auta narážely kamínky a vlastně všechno co mělo menší váhu. Během tří minut po našem příjezdu se přihnal silný déšť, plán byl jasný. Rychle jsme nasedli do pohupujícího auta a serpentýnami jsme jeli zpátky.
Ze serpentýn bylo krásně vidět na Reynisdrangar, skalní útvary, které jsou zformované do tvaru ostrého hrotu. Člověk by nevěřil, že nejvyšší útvar je 66 metrů vysoký. Také se jim říká Trolí skály, protože dle místních legend jde o zkamenělé postavy horských trollů. Nicméně pohled na tyhle útvary je dechberoucí a barevný kontrast okolní přírody dodává pohledu na ně úplně jiný rozměr.
Po úspěšném úprku před silným deštěm a vichřicí jsme objevili, že asi ani ne pět minut od útesu je parkoviště a toalety. Nedovedu si představit v tuhle chvíli, jak se lidově říká „chcát proti větru“ :D. Tak jsme se tam zastavili, samozřejmě záchody byly zpoplatněné. Vytáhnu platební kartu, zadám PIN a nic, několikrát po sobě. Stejně tak u Lei, prostě nám nebylo přáno. Najednou slyším smějícího se pána za sebou. „Já Vás pozvu chcete?“ hele on to byl Čech, tak jsme prohodili pár slov, a to bylo poprvé a doufám že i naposledy, kdy mě, kdo pozval na záchod. Sranda byla, že mě kartu nebral terminál na pánech, ale když sem pak vyzkoušel svoji kartu na dámských tak fungovala. Zajímalo by mě, jestli se tam lidi takhle často zvou.
Během chvilky se zase vyjasnilo a svítilo slunce, nedalo nám to a od parkoviště vedla cesta na vyhlídku právě na skalní útvary Reynisdrangar a Arnardrangur. Na Islandu nemůže snad fungovat jakákoliv předpověď počasí, protože než jsme došli na vyhlídku, zase se zatáhlo a začalo poprchávat. I tak, výhled stál za to a povedly se i nějaké portrétové fotky. Jakmile jsme měli obchůzku za sebou, čekala nás konečně Black Beach.
Po objížďce asi 20 km jsme se dostali na jedno z ikonických míst Islandu, Black Sand Beach Reynisdrangar. Zaparkovali jsme na parkovišti kousek od pláže, všude byly cedule, abychom nevstupovali na místa, kde je vstup zakázán. Řekl bych, že tak polovina návštěvníků to nedodržovala, jednalo se o kamenitý povrch, kde by si člověk při špatném došlápnutí mohl vážně něco udělat.
Po krátké cestě jsme byli na místě a kochali se pohledem na skalní útvary a jednu z nejznámějších jeskyní na Islandu Hálsanefshellir, která je tvořená z čedičových sloupů. Oba jsme byli nadšení, jak obrovská je jak pláž, tak jeskyně. Fotit na tomhle místě bych mohl od rána do večera. Během chvilky se změní počasí a máte najednou na stejné místo úplně jiný pohled. Vytáhl sem foťák a začal fotit. V pokleku na černé pláži fotím Reynisdrangar a najednou slyším okolo sebe všude údiv lidí, takový to „waaaaau“. Měl sem co dělat doslova hodit zpátečku s foťákem kolem krku a modlit se, aby za mnou nebyl žádný kámen, jinak by mě smetla dobíhající vlna. Musím říct, že v tu chvíli to byl pěkný adrenalin, a to sem od vody byl asi 15-20 metrů. Vlny, co se hnaly na pobřeží měli obrovskou sílu, nic pro otužilce ani pro nadšený surfaře (je pravda že jedno auto se surfama jsme potkali, záhadou nám bylo, která pláž je na Islandu v tuhle roční dobu klidná). Udělali jsme zase nějaký portrétní fotky a vydali se směrem k autu. V tu chvíli svítilo sluníčko, za zády jsme měli duhu a padaly kroupy. Krásná podívaná. Nasedli jsme do auta a jeli jsme k dalšímu bodu našeho dobrodružství a tím byly horké prameny Hrunalaug Hot Spring.
Cestou k horkým pramenům jsme jeli stejnou trasou, kterou jsme přijeli. Párkrát jsme zastavili a pokochali se okolní krajinou. Jednou ze zastávek byla vyhlídka, která se často používá pro sledování polární záře, nám počasí nepřálo, a tak jsme se museli spokojit se zataženou oblohou. Z vyhlídky byly krásně vidět okolní hory i údolí.
Po 2,5 hodinách jsme dorazili do přírodní rezervace Hrunalaug kde se nachází horké prameny. Na parkoviště jsme dojeli po prašných cestách, které nebyly moc udržované, ale žádná hrůza to nebyla. Sbalili jsme vše, co bylo důležité, ručníky, plavky, batoh a vyrazili jsme k asi 5 minut vzdáleným pramenům. Čekali jsme, že bude narváno a na patě se otočíme zpátky. Ve vodě seděli dva Ukrajinci, zřejmě pod vlivem kdoví čeho a v převlékací „boudě“ byly další dva lidé.
Chvíli jsme počkali, až ti dva z boudy odejdou a šli jsme do plavek. Když to nazývám bouda, tak si představte, že máte vstupní dveře pro trpaslíky, jste rádi že z trámků visí hřebíky a máte si kde pověsit oblečení. Žádné závěsy, žádný oddělený prostor pro to abyste se mohli převléct, zkrátka jedna místnost, ze které je z druhé strany vidět všechno. Druhé čelo boudy bylo bez stěny, zato s pěkným výhledem.
Tak jsme se převlékli a hurá do vody. Člověk si musel najít vhodné místo, kde ho nebudou do zadku nebo kamkoliv jinak tlačit kameny. Dno nádrže nebylo nějak upraveno, ale pohodlí jsme si našli. Po chvilce odešli Ukrajinci a měli jsme klid si užívat výhled na krajinu. Nebylo nic lepší, než když nám do toho užívání si teplé vody začalo sněžit. Něco takového jsme od Islandu očekávali. Klid jsme ale neměli dlouho, za chvíli přišel anglicky mluvící pár. Dali se s námi do řeči, přece jen Lea je v jazycích zběhlejší než já, a tak se domluví víc plynule. Zjistili jsme, že jsou z Kanady a Island si vychvalovali stejně jako já s Leou.
Ani ne 10 minut na to nastalo peklo v podobě přívalu ženského zájezdu z Polska. „Ja pierdolę!“ jak by řekli slušnější Poláci. Dlouho to netrvalo a první jedinci začali pomalu chodit do vody. Usoudili jsme, že ta půlhodinka ve vodě nám stačila a šli jsme se převléct. Bouda narvaná polonahých ženských, moje oblečení v nedohlednu, každá druhá si svítila telefonem, aby v ty tmě bylo vůbec něco vidět. No katastrofa, byl sem rád, že jsem se mezi nimi vůbec oblíkl a našel svoje oblečení. Zážitek k nezaplaceni 😀 Když jsme se oba dostali ze spárů boudy okupovanou Polkami, šli jsme směrem k autu. Jak lehce nasněžilo, tak krajina byla jak z pohádky.
Vydali jsme se cestou zpátky do vesničky Flúðir, kterou jsme míjeli cestou k pramenům. Zašli jsme si do obchodu Samkaup Strax, který se mi líbil nejvíc ze všech navštívených, nakoupili nějaké islandské jídlo, resp. sladkosti a já tam uviděl pivo. CHYBA! Opět. Nebylo to pivo, ale místní nealko nápoj. Mám pocit, že se jmenoval Egils Malt, nebo nějak podobně. Nedokážu říct jakou chuť mi to připomínalo, ale každopádně mi to vůbec nechutnalo. Nicméně ještě před tím, než jsem to zjistil jsme začali hledat místo k noclehu.
Nechtěli jsme riskovat nocovat někde mimo komunikaci a jediné co se nám pozdávalo v naší blízkosti byl autokemp s přilehlou restaurací Skjól Camping, kde jsme za poplatek přenocovali.
Do restaurace jsme se stavili na večeři, mile mě překvapilo, jak útulná restaurace to je. Přes okna jsme pozorovali, jak sněží a klidnou atmosféru dodávalo i tlumené osvětlení v restauraci. Pohodlně jsme se usadili, servírka nám donesla vodu a jídelní lístky, objednali jsme si pivo a začali jsme vybírat z jídelního lístku. Pivo sem pocucával, jak kdyby mi nechutnalo, pravda je taková, že na Islandu je pivo vážně vzácnost a vařit pivo tam opravdu umí. Za několik minut přišla servírka, jestli máme vybráno. „To víš že jo“ říkal jsem si v duchu. Lea si objednala cosi, na co si nevzpomenu ale uvidíte to na fotce, myslím že nějaký sýrový tyčinky s něčím. Servírka koukla na mě a říkám „Fiš en čips“ BINGO! „I’m sorry, but we don’t have fish“ Je přece logický, že restaurace na ostrově, který je obklopený vodou a je známý pro svůj rybolov nebude mít ryby. Bral jsem to s humorem a začal sem vybírat pizzu. Hledal sem, kterou bych si dal a skončil sem u klasiky. „Ok, so pizza with emmmm cheese and…“ Propadl bych se do země, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout, jak se řekne šunka. „Leo, šunka, jak se dopr… řekne šunka?!“ Nebít Lei, pochutnávám si na pizze se sýrem.
O zaplacení po jídle už jsem si zvládl říct, pizza byla sytá, ale měl sem lepší. Při placení na baru mě do očí padli na stěně nalepené bankovky z celého světa od lidí, kteří navštívili tuto restauraci a že jich nebylo málo. Pro zajímavost jídlo v restauracích je v přepočtu opravdu drahé, dvě piva, dva chody stály skoro 1200 Kč. Zaplatil sem a šli jsme se přesunout do auta zaparkovaného za restaurací a šli spát.
Dvanácti hodinová cesta plná zastávek
Poslední volný den našeho krátkého výletu nás zavedl až do vesnice Hellissandur na západě Islandu na poloostrově Snæfellsnes, u města Ólafsvík. Nedaleko vesnice se nachází rozhlasový stožár Hellissandur, který má úctyhodnou výšku 412 metrů a řadí se mezi jednu z nejvyšších staveb v Evropě. Dále se zde nachází ledovec Snæfellsjökull (islandsky „sněhem zapadaný ledovec“) tento stratovulkán je starý 700 000 tisíc let a je proslulý hlavně díky románu od Julese Verna, Cesta do středu země z roku 1864. Teď ale zpátky na začátek našeho dne. Málem bych zapomněl, že dva dny sem naivně věřil Lei, že viděla polární záři, sranda musí být. Důležitý je, když si člověk umí udělat srandu sám ze sebe.
Ráno jsme vstali brzy, ještě za tmy, abychom stihli všechno, co jsme měli v plánu. Myslím, že vyšlo všechno až na jeden maják, k tomu se dostanu v dalších pár řádcích. Po rychlé snídani jsme se vydali na cestu směrem ke Zlatému vodopádu neboli vodopád Gullfoss, který leží asi 7 km od autokempu Skjól, takže cesta nám zabrala opravdu pár minut. Horší byl terén, jelikož přes noc nasněžilo a krom hlavních silnic jezdíte z kopce do kopce tak to bylo na sněhu poznat, i když v pneumatikách byly hřeby. U vodopádu Gullfoss jsme se zdrželi jen malou chvíli, díky sněhu, který přes noc napadl, bylo okolí vodopádu pokryto bílou přikrývkou. Místní klima nám zase ukázalo, jak je nevyzpytatelné na tomhle ostrově. Koho jsme ale nepotkali při odjezdu? Polky! Rychle pryč odtud.
Od vodopádu jsme měli namířeno kolem našeho posledního kempu ke gejzíru Strokkur, který je daleko asi 10 km. Tento gejzír leží kousek od známého „Geysiru“ který může být nečinný několik let. Strokkur však chrlí vařící vodu přibližně každých 5-10 minut do výšky přes 20 metrů. Tenhle gejzír podle dostupných informací poprvé vytryskl v roce 1789.
Po krátké chvíli jsme se dostali na parkoviště přilehlého Geysir centra, ve kterém je restaurace, kousek opodál hotel, nebo kemp vše se stejným jménem. Ještě že existují navigace, které nepoužíváme, když bychom měli. Místo ke vchodu do gejzírového království jsme šli na druhou stranu do parčíku zřejmě spadajícího pod kemp. Nevadí, udělali jsme si procházku a podívali jsme se na stoupající páru alespoň přes plot.
Naštěstí, cestou zpátky si Lea na informační ceduli všimla že vchod je na druhé straně. Krátká procházka parkem nikomu nic neudělá a teď hurá na správnou stranu. Když jsme se dostali do objektu všude to smrdělo sírou a všude stoupající pára. Bylo to jak z nějakého filmu a nemohl jsem si odpustit zase nějaké portrétní fotky. Cestou jsme došli ke zmiňovanému gejzíru Strokkur, kde jsme dvakrát viděli, jak vychrlil vařící vodu. Překvapilo mě, že bylo místo pro focení, čekal sem mnohem víc návštěvníků. Nejspíš to bylo tím že bylo ještě pořád ráno. Pro nás byl čas vydat se na další cestu, tak jsme se vydali zpátky na parkoviště. Kohopak to nevidíme, Polky! Zas a znova, naštěstí naposledy 😀 Nasedli jsme do „Kedyho“ a pokračovali dál v cestě do vesnice Hellissandur.
Cestou jsme měli naplánovanou zastávku u kráteru Kerid. Cesta nám trvala něco málo přes půl hodiny od gejzírů. Kráter Kerid je sopečné kráterové jezero nacházející se na jihu Islandu. Sopka vybuchla zhruba před 3000 let, podle posledních informaci a studií se se vulkanologové domnívají že byla sopka kuželovitého tvaru a po výbuchu vyprázdnila své magma. Na úkor toho se váha kužele zhroutila do vyprázdněné magmatické komory. Voda v kráteru je na stejné úrovni jako tamější hladina spodní vody a není způsobena deštěm.
Kráter leží poměrně blízko hlavní silnice a upozorňuje na sebe islandskou vlajkou, takže dostat se na parkoviště nebyl problém. Za vstup jsem za oba zaplatil 800 ISK, cože je nějakých 140 Kč. Bohužel nám při návštěvě kráteru začalo silně pršet tak jsme neměli možnost kráter obejít celý. Pohled na kráter, který byl lemovaný červenou vulkanickou horninou a zeleným porostem byla pastva pro oči i za deště. Jak už bylo zvykem, portrétové focení proběhlo úspěšně. Z pohledu směrem od kráteru byly vidět hory dotýkající se mraků. Krátká prohlídka kráteru byla za námi a pokračovali jsme dál na západ.
Další v našem plánu byl maják Akranesviti ve stejnojmenném městě Akranes, než jsme se na místo dostali, několikrát jsme zastavovali a stálo to za to. Vydali jsme se cestou kolem jezera Þingvallavatn, které je svojí rozlohou 86,6 km² největší na ostrově. Maximální hloubka jezera je 114 metrů a na jezeře je rozvinuté rybářství kde se nejčastěji nachází pstruh a losos. Na severním břehu se rozkládá národní park Þingvellir. Lea zrovna řídila, když z ničeho nic zabočila na cestu směřující k jezeru. Byl to opravdu kousek a před sebou jsme měli úžasný výhled, slunce, které nám svítilo do zad lemovalo hory tyčící se na druhé straně obrovského jezera.
Po tomto výhledu jsme si mysleli, že už nic tak hezkého neuvidíme. Vydali jsme se dál po silnici podél jezera až do zmíněného národního parku Þingvellir, kterým jsme jen projížděli. Při pohledu na zlatou záři slunce, která se odrážela od hladiny severní strany jezera, jsme hledali místo kde bychom si mohli udělat fotky. Nakonec Lea zaparkovala na vyhlídce, ze které bylo vidět i jakási hotelová „vesnička“. Další z krásných pohledů, které stojí za to, ještě když na hladinu září sluníčko.
Pokračovali jsme dál v naší cestě po silnici 48, musím říct, že na jakékoliv hlavní silnici na Islandu najdete minimum aut, dozvěděl jsem se také, že pokud se stane nějaká vážná nehoda na silnicích po obvodu ostrova, může zkolabovat doprava, jelikož tu nejsou žádné objízdné trasy. Nám se díky bohu nic takového nestalo a dál jsme pokračovali v cestě. Projeli jsme kolem vodopádu Þórufoss, jezera Stiflisdalsvatn, užívali jsme si jízdu po prázdných silnicích v údolích obklopených hor. Cestou nám padal sníh, projížděli jsme silným deštěm i rozesluněnou krajinou, počasí se měnilo z minuty na minutu. Díky pomalu zapadajícímu slunci Lea zastavila za menším mostkem v údolíčku, kde nás z každé strany obklopovaly hory. Nemohli jsme si nechat ujít pohled na to, jak se slunce snaží schovat za hory za zvuků, protékající řeky.
Cestou k majáku jsme udělali ještě jednu zastávku, na malém parkovišti s vyhlídkou na přibližně 30 km dlouhý a 5 km široký Hvalfjörður, nebo také „Velrybí fjord“. Ve fjordu se žádné velryby nevyskytují a původ jména fjordu není jasný. Jedna z teorií je taková, že první osadníci ve fjordu narazili na uvězněné velryby. V roce 1998 byl zprovozněn tunel, který mnoha lidem ušetřil asi 60 km objížďku mezi městy Reykjavík a Borgarnes. Tunel je dlouhý necelých 6 km v hloubce 165 metrů. Nám se ale líbila hodinová objížďka, která stála za to, pomalu se stmívalo, tak jsme se vydali z parkoviště s vyhlídkou na fjord směrem k majáku.
Za necelou hodinku cesty jsme se dostali do Akranes, přístavního města na jihozápadě u pobřeží zálivu Faxaflói v Atlantském oceánu. Poprvé bylo město osídlené v roce 880, teprve v 19. století bylo založeno jako rybářská vesnice. Zajímavostí i pro mě je to, že zde má fotbal velkou tradici, na Islandu momentálně hraje nejvyšší ligu Pepsideild, 12 klubů z celého Islandu.
Ve městě už byl znát větší provoz, museli jsme projet celé město až k pobřeží kde byl maják. Zaparkovali jsme na přilehlém parkovišti, na kterém stálo jen jedno auto. Cestou k majáku na nás vyběhl výběrčí vstupného z malé chatky, po vysvětlení že nemáme v plánu ve vichřici cupitat po kruhovém schodišti nahoru na maják jsme pokračovali dál.
Zajímavé je že se zde nachází dva majáky, Old Akranes Lighthouse který je neaktivní a postavený v roce 1918, je 13 metrů vysoký. Akranesviti který byl postavený v roce 1947 je funkční a vysoký 24 metrů. Na Islandu je asi 119 majáků z toho jsou čtyři majáky neaktivní. Po chvílí zírání na rozbouřené moře jsme nasedli do auta a zajeli na benzinku ve městě pro nějaký redbull, věděli jsme, že nás čeká ještě dlouhá cesta a začínalo se zase stmívat.
Čekala nás cesta do vesnice Hellissandur která od nás byla vzdálená asi 180 km, odkud jsme chtěli jet k majáku Svörtuloft vzdáleného dalších 10 km. Cestou nám počasí zase ukázalo jak je tu nevyzpytatelné, cestou nás chytlo sněžení i liják, viděli jsme jak se pomalu blížíme ke každému dešťovému mraku, projížděli jsme různorodou krajinou kde chvíli byly louky, hory nebo kamenitý podklad obrostlý mechem. Po 130 km jsme dorazili k fjordu Kolgrafarfjördur přes který je postavený most a vedle fjordu se tyčí vysoká hora. Zastavili jsme u silnice, udělal pár fotek a rychle pokračovali dál v naší cestě.
Po dalších 12 km jsme zastavili v rybářském městečku Grundarfjörður které je na poloostrově Snæfellsnes. Naproti městečku se nachází jedna z nejznámějších hor Islandu, Kirkjufell která je vysoká 463 metrů. Patří k nejfotografovanějším lokalitám na Islandu a je důležitým orientačním bodem. Snímky Kirkjufell byly použity v seriálu Hra o trůny. Při projíždění mezi městy jsme si často všímali vánočních výzdob a světýlek na domech. Vánoční svátky se zde odvíjí od starých pověstí, jednou z nich je pověst o třinácti Jolasveinarů.
Za dalších 35 km po silnici vedoucí po pobřeží jsme se dostali do vesnice Hellissandur, ve které se nachází námořní muzeum, kde je vystavena nejstarší islandská veslice z roku 1826. Nedaleko se také nachází ledovec Snæfellsjökull a rozhlasový stožár Hellissandur, který na nás ve tmě blikal hodně vysoko červeným světlem.
Projeli jsme kolem stožáru s tím, že se pojedeme podívat na noční maják Svörtuloft. Po pár minutách jsme podle navigace dojeli na odbočku směrem k majáku. Když jsem uviděl cestu, po které nás to táhlo a po tmě mi vůbec nebylo příjemné, jak kousek od cesty mlátí vlny do útesu jsme to vzdali. Než bychom tam dojeli byla by půlnoc, protože nám přišlo, že maják se spíš oddaluje, než aby byl blíž a blíž. Riskantně jsem se s autem otočil na vyvýšené cestě, okolo které byly samé velké a ostré kameny a vydali jsme se cestou zpátky na poslední místo, které jsme měli v plánu navštívit.
Navigace nám ukazovala trasu asi na 40 minut, díky další sněhové vánici jsme dojeli o něco později. Kousek za rybářskou vesnicí Ólafsvík byla odbočka do hor, která měla nějakých 17 km k našemu cíli. Když napadne hodně sněhu tyhle průsmyky silničáři zavírají, protože není možné silnice zbavit sněhu a musíte absolvovat dlouhé objížďky.
Během stoupání do hor začalo chumelit, chvíli nebylo vidět na silnici před námi. Po pár minutách vánice zeslábla a jelikož na silnicích málokde potkáte svodidla, jel sem opravdu opatrně. Za mnou se vynořilo auto a člověka co ho řídil vůbec nezajímal sníh, tma jak pytli a cesta taková že kdyby podklouzly kola tak ze svahu naštěstí ne tak vysokého padáte dolů. Nechal jsem ho předjet a pokračovali jsme ve své klidné jízdě až ke kostelu Búðakirkja, známého jako „černý kostel“.
Nebylo vidět na krok, ale kostel byl osvětlený, takže bylo krásně vidět. Kdyby nebylo zataženo krásně by se s ním zároveň fotili i hvězdy. Historie kostela je vcelku zajímavá, kostel tam totiž stojí už podruhé. V roce 1703 byl postaven a postupem času z důvodu nízkého počtu farníků byl rozebrán. Roku 1987 byl znovu postaven. Zachovalo se několik prvků, které byly ikonické pro původní kostel. Po krátké pauze u kostela jsme nasedli do auta a pokračovali směr Reykjavík.
Čekala nás klidná cesta po tmě s místní rádio stanicí, ze které nám do uší hrála místní hudba, která zněla jako když se někdo opije a sjede zároveň. Taková pohodová hudba na cestu (jestli se mi povede najít co to bylo zač, moc rád se podělím). Cesta byla dlouhá něco přes 100 km do města Borgarbyggð. Cestou jsme si vychutnávali islandskou čokoládu a co mě nenapadlo, odložit si čtvereček čokolády k zásuvce v autě do které byla zapojená nabíječka. Co se asi mohlo stát… Výborně, tak jsme zastavili, 15 minut čistili zásuvku a jeli jsme dál.
V Borgarbyggð jsme natankovali a vyměnili se v řízení. Sedl sem za volant a pokračovali jsme dál, dalších 110 km, když nebudu počítat naše bloudění při hledání místa pro přenocovaní náš poslední den. Během cesty Lea zjistila, že tunel, který vede přes fjord Hvalfjörður je zpoplatněný, předtím jsme nad tím nepřemýšleli, jelikož jsme chtěli vidět fjord samotný a udělali si objížďku. Během jízdy jsem nachystal drobný, vůbec sem nevěděl, jak placení bude probíhat, předpokládal sem nějakou závoru, automat, do kterého narvu drobný a pustí mě projet. Dojeli jsme k tunelu a nikde nic, nikde nikdo. Vážně bych průjezd zaplatil, ale nejspíš jsme ho projeli na černo. Klesání v tunelu bylo namáhavé, co se brzdění týče. Přes dva kilometry v kuse brzdit na 70 km/h nebylo na nohu nic moc. Rychlejší jízdu sem za celou dobu pobytu na Islandu neriskoval, nepotřeboval bych platit pokutu. Konečně se to v tunelu otočilo a začali jsme stoupat na pevninu.
Zbývalo 70 km do našeho cíle o kterém jsme zatím nevěděli že to bude naše místo pro přespání. Cesta do Reykjavíku trvala z tunelu 20 minut, v dálce zářily světla z města a čím víc jsme se blížili, tím větší provoz na silnici byl. V Reykjavíku jsme se bohužel nikde nezastavovali, ale jestli se tam ještě někdy podívám, rozhodně navštívím Islandské falologické muzeum :-D.
Hlavní silnice v tomto městě je tříproudá, potkáte každou chvíli kruhový objezd nebo sjezd. V Reykjavíku žije přibližně 136 000 obyvatel podle posledních informací. Město je díky své poloze nejseverněji položeným hlavním městem světa. Hlavní město Islandu jsme měli projeté po hlavní silnici asi za půl hodiny. Do navigace jsem zadal místo pro náš nocleh, který se měl nacházet asi 3 km od jednoho ze sjezdů. Přišlo nám zvláštní, že cesta je v tak dezolátním stavu, ale pokračovali jsme dál na cestě byla díra vedle díry. Na místo jsme ani nedojeli, protože cesta končila a nikde ani známky po nějakém kempu.
Tak jsme se otočili a jeli zase nazpátek. Lea objevila že se dá přespat na místě asi 30 km za Reykjavíkem, taky to bylo blíž k letišti, tak jsme jeli tam. Jednalo se o parkoviště opodál stojícího muzea Viking World. Už jsme se oba těšili až si lehneme po tak procestovaném dnu. Chvíli před půlnoci jsme šli konečně spát.
Cesta domů
Poslední den na Islandu jsme měli budíček brzy ráno, museli jsme nachystat auto do původního stavu, dotankovat plnou nádrž a odvézt auto zpět do auto půjčovny. Jakmile jsme dali auto do původního stavu a sbalili si věci, začali na parkoviště přijíždět zaměstnanci muzea. Přece jen to nebylo oficiální místo na přespání, stihli jsme to akorát.
Vyjeli jsme směr benzinka v Keflavíku. Tam nastala nepříjemnost. Na Islandu tankujete platební kartou, to znamená že si navolíte za kolik Islandských korun chcete natankovat, vložíte kartu, zadáte pin a natankujete. Lea tankovala, ale nafta netekla. Tak jsme pokračovali k jiné benzince kde už jsme natankovali. Peníze se z karty strhly i z první benzinky. Naštěstí se během několika minut připsali zpátky na kartu a vše bylo v pořádku, člověka to ale pěkně vyděsí.
Dojeli jsme do půjčovny, kde předání proběhlo extrémně rychle. Odevzdám klíčky ještě před půjčovnou, batohy přehodíme z auta do auta, které nás odveze na letiště, nasedáme a během chvilky jsme u vstupní haly letiště. Fofr to byl tak rychlý, že sem jim v autě nechal nabíječku a magnetický držák na telefon, nejspíš za tu čokoládu.
Na letišti jsme šli k odbavení zavazadel, kontrolu certifikátu že jsme očkovaní a po chvíli čekání ve vestibulu na bezpečnostní kontrolu. Veškeré věci, které byly uzavíratelné, jako pasta, krémy apod. musely být uloženy v průhledných sáčcích které byly k dostání před bezpečnostní kontrolou. Jasně, vytáhnout foťáky, pásek, bundu, mikinu, hodinky, řetízky. „Sem čistej!“ Prd leda, bezpečnostní brána mě nenechala projít v klidu. Hned mě odchytl sekuriťák. „Stand up here.“ Jo, jo oukej. Stoupl jsem si na jakousi krabici, řekl mi, ať nastavím zapěstí a vyhrnu si triko. Pro mě samozřejmě neznámá věc, jediná věc, o kterou sem měl strach byl foťák. Naštěstí šlo nejspíš jen o nějaké zbytkové části kovů na těle, kde byly kovové věci. Hodinky a pásek, popatlal mě jakýmsi vlhčeným ubrouskem, a to bylo všechno. Popadl sem foťák, mikinu a bundu a šel jsem čekat k lavicím o kousek dál. No nebyl sem sám, kdo měl problém. Lea si taky užila podobnou kontrolu. Konečně jsme se dostali do letadla a já byl rád, že sedím.
Zpáteční cestu mám trochu v mlze, byl sem za těch pár dní, 1200 km a tolika navštívených míst vyčerpaný na tolik, že jsem usnul. Vzbudil jsem se chvíli před hladkým přistáním ve Vídni, něco málo před 16. hodinou. Ach ta Vídeň. Prošli jsme opět covidovou kontrolou, vyzvedli zavazadla a šli si dát „mekáč“. Nevím kdy přesně nám měl jet odvoz zpátky do Brna, ale vím že měl zpoždění.
Konečně přijel, nasedli jsme do dodávky a vyrazili jsme do Brna. Hlavně, že jsem měl power banku abych si nabil sluchátka. Takže sem cestou do Brna jedním okem spal a druhým vnímal okolí. Po 21. hodině jsme dorazili domů.
Díky vám všem, kteří jste měli odvahu a sílu to dočíst až do konce !
