Island 2021 Fotografie, které zde publikuji jsou jak upravené ze zrcadlovky, tak i surový formát z telefonu. Nelekejte se různé kvality 🙂 Píšu jako člověk, za kterého chyby opravuje word 😀 Jak to všechno začalo? Po nešťastných letních měsících jsem přemýšlel co dál, kam se vydat a vyčistit si hlavu. Žádné nápady nebyly, tak jsem začal popojíždět kolem Třebíče, chodit do přírody s foťákem a vypnout. Jeden den mě oslovil kamarád, frontman kapely Like-It, Dominik. On a jeho kapela chystala křest alba a poprosil mě o promo fotky na zmíněný křest. O několik týdnů později jsem byl pozvaný na tu velkolepou párty, jen sem neměl s kým jít a shodou náhod v Třebíči byla naše rodinná cestovatelka Lea. „Proč ji nevzít sebou“ řekl jsem si. Dlouho jsme nikde nebyli, nebyla šance si poklábosit, tak proč si nedát pivko a šáňo. Akce to byla vydařená, ale na afterparty už jsme neměli ani jeden sílu. Cestou domů jsme se začali bavit o cestování, vždycky mě táhly severské země a hlavně Island. „Já mám dvě letenky, tak poletíme.“ No hned druhý den jsem si domluvil dovolenou na listopad a nebylo co řešit. Do té doby jsem koupil potřebné oblečení a dovybavil foťák. Moc děkuji, že jsi mi to nabídla. Nekonečná noc ve Vídni Třebíč> Brno> Vídeň> Keflavík To byla naše trasa do země ohně a ledu. Odlet byl naplánovaný kolem šesté ráno tak jsme se autem vydali večer před odletem do Brna na autobusové nádraží, odkud jsme autobusem odjeli na letiště do Vídně. Okolo půlnoci jsme dorazili na letiště, které na první pohled zelo prázdnotou, opak byl ale pravdou. Bylo na čase najít si „flek“ na přenocování v nekonečném bludišti „šprechtících“ navigačních cedulí. Najít místo k noclehu nebylo úplně lehké, na každém rohu, na každé lavici, všude plno lidí. Když jsme našli místo mezi ostatními nočními návštěvníky letiště, tak jsem si pomalu začal uvědomovat že se vlastně ani nevyspím, protože jako příruční zavazadlo byla moje brašna s foťákem. „Přece si neustelu na foťáku a určitě nebudu spát, když je okolo tolik lidí. Co když mi foťák někdo ukradne.“ Do odletu jsem zamhouřil jedno oko na půl hodiny a noc jsem si naplno „užil“. Aniž by člověk stačil mrknout, letiště se brzy ráno začalo plnit cestujícími a jelikož to byl můj první let dopravním letadlem, neměl sem tušení, co se bude dít, natož kam jít. Ještě že Lea je tak znalá v cestování, během chvilky jsme pospíchali na odbavení a pro palubní lístky. Po odbavení zavazadel jsme pospíchali zase zpátky na bezpečnostní kontrolu. Celou brašnu s foťákem vyskládat, sebe zbavit všeho kovového a hurá do letadla! Jak já jsem si chtěl dát kávu, když konečně otevírali všechny ty obchůdky a občerstvení, bohužel nebylo moc času na to, abych ukojil svoje touhy na kofein. Když nás letištní autobus odvezl k letadlu, tak mi pořád nedocházelo, že vlastně za pár hodin budu v jiným časovým pásmu, někde kam jsem se chtěl vždycky podívat. „Helou“ řekl sem jak frajer letuškám, když sem nastupoval do letadla a začal hledat svůj flek u okna (díky Leuš). Konečně sem našel svoje místo na palubě letadla. „Exkjůs mí“ a pak už sem chtěl jen sedět, s nikým nemluvit a užívat si výhled z toho malinkýho okýnka. Po pár minutách se naše letadlo začalo pohybovat směrem k ranveji, kde jsme ještě nějakou chvíli čekali. Vzlet letadla jsem si naplno užil, lepší pocit, než když se zhoupnete autem na silnici. První kroky na poloostrově Reykjanes – Keflavík Východ slunce z letadla bylo něco dechberoucího, když pod sebou vidíte moře mraků a záři slunce. Bohužel mraky byly pořád, takže nebylo z letadla vidět nic než to moře mraků. Pomalu se mi začaly zavírat oči, po tom, co jsem si dal sluchátka do uší (za 10 minut se vybily, protože já expert poslouchal celou dobu na letišti, když sem střežil brašnu s foťákem mezi těmi všemi lidmi). I tak jsem ale na chvíli usnul ale pořád jsem v podvědomí vnímal. Zbystřil jsem až když jsme se chystali na přistání a z letadla byly vidět mraky lemující hory, černou pláž a velké bílé vlny. Letadlo začalo oblétat pobřeží a směřovat na přistávací dráhu. Můj první let byl zdárně u konce i přes opravdu silný vítr, kdy se letadlo začalo naklánět a já už viděl, jak nám ustřelí křídlo, když se dotkne ranveje, to byl o něco horší pocit než při klidném vzletu ve Vídni. První krok o několik hodin později, v jiném časovém pásmu a v zemi kde se mluví staroseverštinou byl úspěšně za mnou a směřoval směrem z letadla na výdej zavazadel a následně do obchodu na letišti kde jsem utratil svoje první (a zároveň poslední, další nákupy byly už jen kartou) eura za islandský pivo Viking Jólabjór. Díky omezení pití alkoholu, jako je to ve většině severských zemích mi bylo dopřáno koupit šest piv alespoň na letišti. Jinde moc pivo ani pálenky nekoupíte. Do 1. března 1989 bylo na Islandu pivo nelegální Po nákupu a vyzvednutí zavazadel jsem pokračovali na kontrolu, že nejsme „covidový“ a jestli máme všechny potvrzení a doklady. Všechno dopadlo podle plánu a čekali jsme na předem domluvený odvoz do autopůjčovny. Čekání se nám protáhlo zhruba o hodinu a půl, během té doby jsem si řekl, že se půjdu podívat ven a zahraju si na meteorologa. „Fouká, hodně fouká, jakože fakt brutálně fouká.“ V tu chvíli mi došlo, že ten vítr asi nebude nepříjemný jen pro letadla při příletu nebo odletu. Po pár minutách přijel odvoz, který nás dovezl pro náš povoz. Měli jsme zarezervovaný VW Caddy Beach, perfektní auto pro dva, na cesty v zemi, kde se počasí mění během lusknutí prstu. Po prezentaci auta, podepsání smlouvy, zaplacení a důslednému upozornění, že dveře od auta máme chytat, když je otvíráme, jinak díky silnému větru o ně můžeme přijít. Naházeli jsme věci do auta a jeli do nejbližšího obchodu nakoupit jídlo a najít náš první cíl cesty. První obchod, který jsme potkali byl obchod Nettó. Musím říct, že většina obchodů vypadá jako naše Jednoty. Já konečně našel náhražku kávy od Nescafé 3v1, no alespoň něco. Sedli jsme do auta a v navigaci začali nastavovat trasu k